Preissler Ivan

Seznámení s autorem




Můj syn Ivan Prajzler se narodil 28. dubna 1953 na Březových Horách u Příbrami,
kam byla celá naše rodina vystěhována z politických důvodů nucenou výměnou do 14 dní.
Z přepychového bytu v centru Prahy jsme byli násilím vystěhováni do vlhkého domku
bez sociálního zařízení. Do této neutěšené situace se Ivan narodil.
V nezdravém prostředí velmi často a vážně stonal.

První "dílka" nakreslil již ve věku 1 ¾ roku. Od té doby už kreslil stále. Nemohl se však zúčastnit
žádné výtvarné soutěže, jednak pro záporný postoj rodiny k režimu, jednak proto, že nikdo nevěřil,
že to maloval on sám bez zásahu dospělého jedince.

Po složení maturitní zkoušky na gymnáziu v Dobříši neměl naději dostat se na výtvarnou školu,
proto nastoupil do zaměstnání u firmy HAMIRO, závodu na dětské hračky
a později k Uranovým dolům jako dělník.

Aby se dostal z neutěšeného prostředí příbramských "uranových zlatokopů"
a z dohledu příbramské státní policie, kde byl neustále u výslechu
a která mu mimo jiné zabavila 10 bloků zdařilých karikatur právě na ni,
odešel do Prahy a později získal garsoniéru v Praze 7.

Pronásledování však pokračovalo, a tak byl nyní předvoláván na smutně proslulou
státní bezpečnost v Bartolomějské ulici. V té době pracoval ve fakultní nemocnici Motol
jako pomocná síla u nejmenších dětí.

Politický tlak však neustával, a tak se rozhodl v roce 1985 emigrovat nejdříve do Španělska,
po roce do Chicaga a nakonec do New Yorku. Po jeho odchodu byl byt i zařízení bytu
včetně obsáhlé knihovny zkonfiskován. V cizině jeho jméno působilo nemalé potíže
ve výslovnosti i psaní, proto se rozhodl vrátit se k původnímu tvaru psaní,
který byl počeštěn v roce 1942 (za II. světové války) jeho dědečkem,
aby nevznikl dojem, že se jedná o německou rodinu.

V roce 1991 se syn vrátil do vlasti. Všechny jeho práce za téměř šest let zůstaly v USA.
To, co se vracelo poštou, dostalo se do jiných nepovolaných rukou. Ještě stále přetrvávala
doba censury a konfiskace. Když po návratu žádal o vrácení bytu či získání náhradního,
bylo mu sděleno, že může bydlet u mne. Jakoukoliv náhradu nedostal ani on ani já,
přestože jsem žádala o navrácení bytu zabraného v padesátých letech mým rodičům.
Naštěstí se mi podařilo po smrti mých rodičů získat byt v Praze,
který teď musel stačit pro mne i syna.

Špatný zdravotní stav Ivana se den ode dne horšil, mimo ztrátu imunity prodělal ještě
lymskou boreliosu, která těžce poškodila slezinu a způsobila přílišné vytváření
červených krvinek na úkor bílých. V roce 2001 byl v nemocnici v tak vážném stavu,
že už mu nedávali naději na přežití. Zázrakem se z toho dostal, ale v osudný další rok
už pro něho záchrana nebyla. Zemřel 1. dubna 2002.

Toto je stručný životopis toho, kdo pro mne tolik znamenal. Jeho vliv na mne byl velmi silný
a hlavně velmi kladný. Učil mne, jak nepodléhat emocím, jak řešit situace, jak se naučit mluvit
jen o důležitých věcech a rozlišovat co je důležité a co není, jak se dívat na svět,
jak porozumět lidem, zvířatům, rostlinám i tak zvané neživé hmotě. Vysvětloval mi základy
všech náboženství i vznik a zánik naší Země, který jednou přijde a proč. Byl velmi skromný
v oblékání i jídle. Za každou darovanou maličkost uměl být velmi vděčný.
Dovedl držet dlouhé půsty nejen od jídla ale i od slov.

Měl rád své přátele doma i v cizině a dovedl si jich vážit. Dovedl rozpoznat,
kolik je v každém jednotlivci dobrého a ocenit to. Nebál se lidem říkat do očí pravdu
sebe nepříjemnější. Nikdy nikoho nepomlouval ani pomluvám nenaslouchal.
Pokud mu někdo ublížil, nemluvil o tom a protrpěl to sám.



                                                                                                              Eva Prajzlerová,
                                                                                                                                        matka