Preissler Ivan

Zhodnocení




Ryosuke Cohen, artist, Osaka, Japan, 2002

Byli jsme přátelé. Nikdy nezapomenu na jeho laskavost a na velký talent,
který projevoval jako umělec mail-artu.

               Překlad z angličtiny


Mayumi Handa + Shozo Shimamoto, artists, Japan, 2002

Byl naším dobrým přítelem
a byl významným mail-artovým umělcem vaší země.

               Překlad z angličtiny

Marilyn Dammann, Baraga, artist, Michigan, USA, 2002

Po dlouhou dobu jsme si s Ivanem vyměňovali své výtvarné práce;
chybí mi. Je zvláštní, že původně mi posílal jen obrazy a teprve
odnedávna vkládal i krátká písemná sdělení.

               Překlad z angličtiny

Anna Boschi, artist, Castel s. Pietro, Italy, 2002

Dlouhá léta jsem si s Ivanem dopisovala a velmi jsem si vážila jeho tvorby
v oboru vizuání poezie. Ráda na něho vzpomínám.

               Překlad z angličtiny

Pastrizia Gioia, artist, Milano, Italy, 2002

Ivan byl naším „duchovním přítelem“ v projektu mail-artu
a zůstane navždy v našich srdcích.

               Překlad z angličtiny

Ken Miller, artist, Newtown, Pa, USA, 2002

Ivan patřil k mým nejstarším písemným kontaktům a nikdy mne nepřestal udivovat
svými brilantními pracemi. Jeho obrazy, které na první pohled vypadaly jednoduché,
měly často hlubší smysl a představovaly jazykové slovní hříčky.

Když jsme s Mary přijeli v roce 2000 do Prahy, setkali jsme se s Ivanem osobně.
Byl zvláštní osobnost. Při společných procházkách Prahou hovořil o historických
a filozofických aspektech, které jsem se snažili sledovat, ale většinou je nestačili vnímat.

Poslední mail-art, který mi zaslal v lednu 2002, byla kresba pařezu stromu, který naznačoval,
že Ivan dobře ví, že nebude dlouho žít. Škoda, že jsem to nevěděl dříve. V dopisu se o tom
nezmiňoval. To je samozřejmě to, co vždycky říkáme ... kdybych to byl býval věděl.

Ivan byl vynikající, tvořivý a neobyčejný umělec a mnoho jeho mail artových přátel
ho bude hluboce postrádat.

               Překlad z angličtiny



Adriena Šimotová, akademická malířka, Praha, 2002

Je to už mnoho let, co jsem navštívila Ivana a viděla poprvé
jeho kresby, z nichž některé se mi velice líbily a hlavně, věřila jsem jim.

Vídali jsme se málo, ale přece jen, když jsme se setkali, nebylo to povrchní,
společenské setkání – ale spíš setkání, na jehož dně se skrývá nějaká
nezodpověděná otázka.


Josef Janda, hudebník a výtvarník, Praha

Budou-li se někdy historikové umění zabývat dílem Ivana Preisslera, čeká je obtížný úkol
ze dvou důvodů. Již dnes jsou jeho práce rozptýleny doslova po celém světě a za druhé
toto dílo svojí povahou přesahuje do oblastí, které budou ještě dlouho úspěšně vzdorovat
jednostranným kunsthistorickým interpretacím. Je totiž svojí podstatou naplněním proroctví
Marcela Duchampa o úloze moderního umělce v dnešní společnosti:
„Umělec budoucnosti bude v podzemí.“.

Preisslerovo dílo je skutečně undergrandové. Nikoli přímo programově, ale protože tomu
jinak být ani nemohlo. Realita normalizační praxe mu stejně jako mnoha jiným zabránila stát
se umělcem z profese. Většinu našich generačních vrstevníků tato skutečnost trvale zasunula
zpět do řad konzumentů reálného socialismu nebo je úspěšně domestikovala na výrobce
komerčního braku. Ti, kteří neustoupili ve své tvorbě od autentického tvůrčího hledání, se stali
podivíny v očích ustrašené veřejnosti a nepohodlnými kverulanty pro moc. Ta nikomu nezapomněla
vybočení z řady. Je příznačné, že paranoidní totalita viděla svého největšího nepřítele především
ve schopných jedincích.

S péčí jisté instituce se setkal i Ivan Preissler. Jeho odchod do zahraničí tedy příliš nepřekvapil
a byl asi za daných okolností nejrozumnějším řešením.

Přátelství, které později mezi námi vzniklo, bylo vzájemně inspirující. Nevím, byl-li bych bez něho
lepším či horším „umělcem“, ale byl bych zcela určitě jiný. Podobná zkušenost se nečiní v životě
každý den. V tom je její smysl a význam.

           Preisslerova tvorba přesahuje, jakkoli je rozporuplná, to co se obvykle míní pod slovem
umění. Je něčím jiným. Je nezaměnitelným dokumentem zcela osobitého chápaní a prožívání
světa na vlastní způsob a vlastní riziko. Tím je nám daleko bližší, než kdyby se její autor uchyloval
pouze k vytváření estetických artefaktů. Úlohou umělce není být členem okrašlovacího spolku, ale
především přinést svědectví o sobě a svém čase. Domnívám se, že to se v tomto případě podařilo.

Pavel Rejchrt, výtvarník, Praha

Poprvé jsem viděl Ivanovy věci někdy v roce 1979. Byly to v pečlivě registrovaných obálkách
například soubory pohlednic ze zoo s podrobným návodem jak na černém stolku sestavit k sobě
dejme tomu krky a hlavy čtyř hrochů, aby složily opravdového Behémota. Jindy to byly třeba
záznamy různě seskupených skvrn na takových deseti patnácti arších stejného formátu,
jejichž pevně stanovené pořadí určovalo kompozici celé jedné miniaturní výstavy z jedné jediné
obálky. Připomínalo to po každé trochu klobouk kouzelníka a jeho zásuvky byly celým vesmírem
takových křehkých, od světa, zdálo se mi, úzkostně izolovaných kouzel.

Petr Pouba, výtvarník

Ivan Preissler studoval na dobříšském gymnáziu a bydlel v Příbrami.I já jsem vyrůstal v tom
mystickém městě středověké bídy a zlomené kultury, pod Svatou horou a těžními věžemi
na Březových Horách, kde ještě jako štvanec pobíhal z doupěte vyplašený duch hornických příbytků.

To mi dovolovalo víc než ostatním uvěřit neskutečným příběhům a teoriím, kterými Ivan přímo hýřil
a kde člověk sám pro sebe marně něco hledá, protože vše je obecné a nadčasové a kde se člověk
marně snaží oddělit skutečnost od spekulace.

Ivan se při vyprávění dokáže tak unést rétorikou, jiskřící fantazií a znalostmi, ohňostrojem nápadů
a jejich kombinací, že se nakonec zdá být přímo zdrcen tíhou vůbec toho faktu, že oslovuje
naslouchající lidskou bytost. Pozorný posluchač ale nakonec musí uznat,
že má pravdu holou a studenou.

Ivan Preissler umělec je postava diametrálně odlišná. V jeho kresbách nehýří ohňostroje nápadů,
je zde jen jeden a je doveden do konce. Až asketická střízlivost jeho výtvarného vyjadřování
vznikla jako hráz nebezpečí, které v sobě skrývá moderní umění, bohaté na výrazové prostředky.
Ivan s nimi spoří a je skoupý. Civilnost se tu příkře ohrazuje proti všem estetizujícím „blábolům“,
aniž by vynechala cokoliv z estetické tradice.

Ivanovy kresby jsou čisté a precizní jako málokteré našich součastníků. Jsou míněny
vážně a sebejistě, protože za nimi stojí člověk umělec.

Obsahově Ivan předkládá diváku to nejpalčivější jako sázku o jeho inteligenci a především
morální sílu - zda-li unese toho pohledu nebo uhne a zavře oči jako jeho
mniši na jemných perokresbách.

Ostře černobílé kresby se po odchodu do emigrace přece jen částečně otupily a pronikla do nich
barva. Ivan během pobytu ve španělském Madridu „dostudoval“ na postimpresionistických aktech
a postavách, ne tak úplně mimo módní a lukrativní proud.

V New Yorku se ale znovu plnou silou ozval klasický svět násilí se svou nutkavou potřebou hledání
a morálky, svět civilních starostí, přinášející staronovou imaginaci s důrazem na dění v člověku.
A Ivan ji okamžitě plně podlehl. Vznikají rozměrné monotypie, skutečné obrazy. Série hlav,
ve kterých se něco děje barevnými tužkami a série malých, kultivovaných olejů na šedém kartonu,
které jsou tvořeny barvou a plochým štětcem a vůbec ničím jiným, jakoby na nich zapracovala
sama příroda.

Tato imaginace, opřená o vlastní vnitřní svět a znalosti, podložená prožitou skutečností, kterou ale
nenajdete snadno a lehce, větší otazníky a řady vykřičníků, spíše než tečky za každou kresbou,
to je Ivan Preissler.

Mgr. Kateřina Mojsejová, Ph.D., výtvarnice

Myslím, že tvorba Ivana bude jednou objevena a doceněna stejně jako tvorba Toyen.
Ivanův výtvarný projev – především v jeho olejových plátnech, barevných kompozicích,
má velmi blízko k výtvarnému projevu Toyen. 

Ivanův talent se projevuje multidimenzionalitou, mnohovrstevnatostí a absolutně čistými formami,
bez jediného zaváhání. Ve svém díle překračuje sám sebe a otevírá nové nekonečné  horizonty,
které nelze uchopit, ale které můžeme tušit a pociťovat. Tajemství nekonečnosti a věčnosti. 

                                                                         Katy Moses 

Tak mne tituloval Ivan, když  mi posílal dopisy s mail-artovými kontakty. Říkal, že se mu líbí
naše příjmení Mojsejová, neb odkazuje na jméno Mojžíš. V angličtině se pak Mojžíš řekne Moses.
Mně osobně se jeho pojmenování velmi líbilo.

                                                                                              Kateřina Mojsejová, 30. srpna 2010


Petr Holeček, spolužák, 28. dubna 2016

Nevím, která ze vzpomínek mi sevřela srdce.
Ale skončil jsem na letní louce, pochutnával si na třešních z klobouku
a mudroval s Ivanem nad nehorázným světem.
Tehdy nám patřil.

(Vzpomínka na studentská léta.)